Základní informace o jezevcích.

Úvod

Jezevci lesnímu byla dosud v naší odborné literatuře věnována nedostatečná pozornost. Dosti často se setkáváme s rozporuplnými názory na tohoto živočicha, který svým skrytým způsobem života v přírodě uniká naší pozornosti. Proto v následujícím textu uvádíme pro zájemce stručný přehled základních informací.

Systém jezevců.

Jezevci patří mezi lasicovité šelmy, které se podobají tvarem těla a způsobem života spíše medvědům než typickým lasicím. Lasicovité šelmy se dělí do 68 druhů členěných do 5 podčeledí. Podčeleď Melinae zahrnuje 9 druhů v pěti rodech. Rod Arctonyx zahrnuje jediný druh - jezevec bělohrdlý - který je rozšířen v jihovýchodní Asii a má mnoho poddruhů. Rod Melogale, rozšířený v tropické jihovýchodní Asii má 4 druhy (jezevec šedý, bělolící, fretkovitý a hnědý). Rod Mydaus zahrnuje j. smrdutého, který se vyskytuje v oblasti Jávy, Sumatry a Bornea. Další druh - j. krátkoocasý - se vyskytuje pouze na Filipínách. Rod Taxidea představuje jen j. americký, jenž se vyskytuje ve čtyřech poddruzích v Severní Americe. Konečně rod Meles zahrnuje jediný druh – jezevec lesní - Meles meles. Pro Evropu uznáváme 5 podruhů a v asijské části areálu je to nejméně 6 poddruhů.

Rozšíření jezevce v Evropě

Minimální odhadovaná populace jezevců v Evropě je 1,2 mil. jedinců. Skutečný stav může tento údaj převyšovat, jeho populace se jeví jako stabilní a nebo mírně vzrůstající. Jezevec lesní je v současné době chráněným druhem ve Velké Británii, Irsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Nizozemí, Albánii, Řecku, Estonsku, Lucembursku a Maďarsku. V Rakousku a Finsku jsou chráněny samice v době kojení, v Bulharsku, Makedonii a Rakousku ho lze lovit celoročně. Na Slovensku se odhaduje počet na 2700 až 3800 kusů. Oficiální statistiky uvádějí roční lov v celé Evropě asi 118 tisíc jezevců.

Morfologie a anatomie

Mezi samci a samicemi nejsou výrazné rozdíly. Samci jsou až o 20 % větší, samice má užší hlavu a štíhlejší krk. Zřídka je možné spatřit při čištění srsti vnější genitály jezevců, u samců je nápadný šourek a u samic jsou zřetelné prsní bradavky. Životu v norách je velmi dobře přizpůsobena jejich stavba těla. Je nízké, zavalité, klínovitě rozšířené do stran. Hlava je malá, krk mohutný, tělo dlouhé a ocas krátký. Nohy jsou krátké a silné. Kůže jezevců je velmi tuhá a silná, přitom ale extrémně volná. Jezevec je vysoký v kohoutku asi 35 cm. Zavalitý vzhled způsobuje silná vrstva podkožního tuku (45 mm). Hmotnost činí v průměru 12 – 15 kg, nejtěžší je před zimou, nejlehčí v dubnu až červnu (o 2-3 kg).

Hlava jezevce je štíhlá a dopředu se protahuje v čenich, který jezevci používají k rytí, podobně jako prasata. Přitom mohou částečně uzavírat nozdry. Oči jsou malé s tmavě hnědou duhovkou a kruhovou zornicí. Zrak není nejdůležitějším smyslem jezevce. Ušní boltce jsou malé, přilehlé a protože jsou bíle lemované, jsou dobře patrné. Posunutím jejich zadní části dopředu dojde k uzavření ušních otvorů, což je důležité zejména při hrabání v půdě.

Srst je dlouhá a hrubá, pesíky jsou řídké, podsada naopak měkká a hustá. Chlupy zimní srsti měří až 10 cm. Na hřbetě mají bílé až šedé chlupy asi 2 cm široký černý proužek. Podsada je žlutavá a dlouhá asi 4 cm. Letní srst je kratší, tmavší a řidší. Srst na hlavě a krku je krátká, bílá s charakteristickými černými pruhy na obou stranách. Mláďata mají srst bílou a měkkou. Později jejich zbarvení přechází od sytě šedé do žluté až světle hnědé. Na spodní straně těla je poměrně řídká černohnědá srst. Černé jsou i končetiny a spodní strana krku. Chlupy na ocase jsou šedobílé. Zbarvení podléhá značné variabilitě v rámci celého areálu rozšíření. K línání srsti dochází jednou ročně beze změny zbarvení a začíná asi měsíc po probuzení ze zimního spánku a výměna je dokončena na podzim.

Končetiny jsou velmi dobře uzpůsobeny k hrabání, chodidla jsou neosrstěná, mají 5 prstů zakončených velkými nezatažitelnými drápy, zadní chodidlo je menší než přední, měří 7 – 10 cm. Drápy používají nejen hrabání a čištění srsti, ale také k obraně.

Srdeční frekvence je průměrně 150 – 180 tepů za minutu, žaludek má objem asi 0,6 litru, střevo je 12 krát delší než délka jeho těla a jeho délka umožňuje všežravému jezevci lépe zpracovávat i rostlinnou potravu. Slepé střevo chybí.

K ukládání podkožního tuku dochází koncem léta a na podzim. Většina tuku se ukládá mezi svalstvo a kůži.

Pohyb a aktivita

Jezevec došlapuje celou plochou chodidla, při pomalé chůzi se drápy zadních končetin často otiskují do otisků bříšek prstů předních končetin. Délka kroku je při chůzi od 25 do 50 cm, při klusu 70 až 80 cm. Rozkrok činí kolem 15 cm.

Charakteristickým pohybem jezevce je těžkopádná a plouživá chůze, dovede ale i klusat a krátce běhat, umí také couvat. Neumí skákat a špatně šplhá, ale dovede plavat.

Jezevci jsou převážně noční nebo soumrační živočichové. V létě vycházejí z nor mezi západem slunce a soumrakem. Od října do dubna pak vždy až za tmy. Krátké letní noci limitují čas aktivity jezevců na povrchu. Dostupnost potravy je přitom jedním z nejdůležitějších faktorů, jenž ovlivňuje vycházení jezevce z nory. Čas návratu do nor je zatím prostudován mnohem méně něž doby vycházení z nor. Jezevci vyhledávají potravu během noci každý víceméně samostatně. V zimě je aktivita j. mnohem menší než v létě. V prosinci a v lednu snižováním jejich teploty upadají do nepravého zimního spánku. V zimě vycházejí z nor nepravidelně a to jen asi na půl až 1 hodinu denně.

Chrup

Ačkoliv patří do řádu šelem je všežravcem což se odráží v uspořádání jeho chrupu. Mléčný chrup má celkem 32 zubů, v trvalém chrupu je 38 zubů. Délka horního špičáku je asi 15 mm. Ve čtvrtém měsíci je chrup již trvalý.

Pachové žlázy

Jsou charakteristickým znakem lasicovitých šelem. Komplex pachových žláz se u jezevce skládá ze dvou řitních váčků a podocasního vaku. Pach výměšků podocasních žláz se může udržet na různých předmětech velmi dlouho. Jejich činnost může být vyvolána leknutím, překvapením, či vzrušením různého druhu. Pohled na význam pachových žláz se postupem doby vyvíjel. Slouží ke vzájemnému rozpoznávání členů rodiny, partnerů v době páření a také slouží jako pachová komunikace při vyhledávání potravy. Pachové značky umisťují jezevci přitisknutím anální oblasti těla většinou na nápadných místech krajiny. Frekvence je nejvyšší při hranicích teritoria a na potravních ploškách.

Smysly

Nejlépe jsou u jezevce vyvinuty čich, který je jejich nejdůležitějším smyslem a sluch. Zrak je vyvinut velmi slabě. Hlasové projevy jezevce jsou velmi časté a hlučné. Jezevci mezi sebou nekomunikují na dálku jako psovité šelmy. Nízké tóny jsou patrně projevem agresivity, vysoké vyjadřují strach. V klidném pohybu na své pěšině jezevec chrochtá, sípe či mručí, při žraní hlasitě mlaská, vyplašený ale funí a frká. Při spokojenosti mručí, vzrušení vyjadřuje vrčením či jekotem. Hmatovými orgány jsou především chlupy a to zejména na čenichu.

Biotop

Jezevci obývají velké množství různých biotopů. Jejich nory byly nalezeny v lesích (jehličnatých i listnatých), remízcích, polích, zahradách i opuštěných lomech a dolech. Vyskytují se jak v rovinách, tak i v hornatých oblastech, ale i bažinách nebo vřesovištích. Obývají všechny biomy v Evropě, kromě tundry. Mimořádná adaptibilita a schopnost jezevců obývat nejrůznější biotopy nepochybně přispívá k úspěšnosti tohoto druhu. K hlavním faktorům ovlivňující výskyt jezevce patří vhodnost lokality ke hrabání nory a dostatek potravy. Místo k norám musí být suché a relativně teplé. Převážná část nor se nachází ve svazích. Přítomnost vegetačního pokryvu je také důležitým kriteriem výměru lokality pro noru. Dostupnost vody je důležitá, většina nor se nachází nejdále do 1 km od nějakého zdroje vody. Konečně je nezbytné, aby nora byla na klidném místě i když je nacházíme také na rušených lokalitách

Nora

Hrabání nor a další rozsáhlá činnost s tím související je jedním z charakteristickým prvků chování jezevce. Složitý systém nor, které jezevci stále rozšiřují a přestavují se nazývá hrad. Dosahuje často značných plošných i hloubkových rozměrů. Jezevčí nory se odlišují od liščích tím, že před vchody (vsuky) do nich jsou velké hromady hlíny a vedou k nim vyšlapané pěšiny. V okolí jezevčích nor nacházíme zbytky potravy jen zřídka. V oblastech, kde je dobrá potravní nabídka a klid obývají j. své hrady i celá staletí. Typický jezevčí hrad mívá 3 až 10 vsuků. Hrady se skládají z chodeb, strop je klenutý a dno rovné, jsou vysoké kolem 30 cm a široké kolem 45 cm. Chodby vedou různými směry a mohou být uspořádány v patrech. Vnitřek nor je suchý a čistý a působí dojmem pořádku. Brlohem jezevce je rozšířená chodba na jejím konci. Prostor je tak velký, že se tam vejdou 2 dospělci či matka s mláďaty. Kolmé vertikální chodby vedoucí k povrchu jsou větrací šachty. Mohou být dlouhé až 120 cm. Uvnitř komplexu nor je relativně konstantní teplota, teplotnímu rozsahu od – 4 do + 33 ° C

v okolí nor na povrchu během roku odpovídá teplota uvnitř nor od + 6 do + 19 ° C. Relativní vlhkost uvnitř komor dosahuje běžně od 70 – 80 %.

Vztahy k jiným živočichům a člověku

Není divu, že prostorné jezevčí nory využívají i jiní živočichové. Vosy a čmeláci si staví hnízda blízko vchodů do nor. Nory využívají drobní hlodavci (myši a hraboši) či králíci a dokonce i potkani. Neosídlené nory využívají kuny, tchoři, a divoké kočky, jinde v Evropě i vlk či dikobraz. Poměrně často se zde setkáme se psíkem mývalovitým a u nás zejména s liškou obecnou.

Vliv člověka na jezevce se projevuje zejména prostřednictvím dopravy, protože na silnicích ročně v Evropě uhyne min. 100 tisíc jedinců. Spolu s lovem to může představovat hlavní důvody úbytku populace druhu. Proto se některých státech jezevčí nory přemisťují ze zranitelných oblastí do umělých nor a podél komunikací se staví ochranné ploty či podchody.

Potrava

Jezevec přijímá nejvíce potravy mezi 20. až 4. hodinou v noci. Množství a druh potravy značně kolísá v závislosti na oblasti. V Evropě lze vysledovat geografickou proměnlivost potravního spektra od západu (žížaly) na východ (ovoce). Velký vliv zde sehrává roční období. Nejlépe jezevci prosperují tam, kde mají širokou mozaiku různých biotopů a tím i širokou potravní nabídku během celého vegetačního období. Dle výzkumů se průměrná potrava jezevce skládá z ovoce (24 %), kroužkovců a měkkýšů (22 %), hmyzu (15 %) a obilovin (13%). Ptáci a savci se podílí na potravě ze 17 %, obojživelníci 7 % a plazi tvoří 2 %. Nesmíme zapomenout na mršiny, které jsou hojným a snadno dostupným zdrojem potravy. Vodu pijí jezevci pravidelně, v zajetí jezevec denně vypije asi 1 litr.

Rozmnožování

Mnohé otázky rozmnožování jezevce byly objasněny teprve nedávno. Samec se samicí tvoří často celoživotní páry. Páření probíhá celý rok a je závislé na době ovulace samic. Pro rozmnožování jezevců je charakteristická utajená březost, která zajišťuje, nezávisle na době páření vývoj plodu a následný vrh až ve vhodném období. V sociální skupině jezevců rodí obvykle jen jedna, tzv. dominantní, samice ročně. V době chrutí často dochází k prudkým soubojům mezi samci.

Samec sleduje samici třeba celé dny a nejprve se k samici přibližuje velmi pomalu. Samice na něj zpočátku cení zuby a snaží se uniknout, před vlastní kopulací protahuje hlavu a zaujme podřízený postoj. Samec ji značkuje výměšky podocasních žláz a začíná vyluzovat hlasitý přerušovaný ječivý zvuk. Samice se pak asi 10 minut točí dokola na obě strany, samec se pak vyšplhá na záda samice a pevně ji sevře pomocí předních končetin, samice během páření často mručí. Vlastní páření může trvat 10 minut, s přestávkami až 90 min. Po kopulaci samice uteče. K páření dochází většinou v blízkosti nor. Samice nemusí mít mláďata pravidelně každý rok, v oblastech vysoké hustoty jezevců samice rodí až ve věku 5 let. Obvykle má samice první mláďata ve druhém či třetím roce života.

Průměrná délka březosti je u nás 210 – 240 dnů a období utajené březosti z toho zabírá 150 – 170 dní. Stanovit dobu vrhu mláďat není snadné, protože k němu dochází v podzemní komoře. Většinou je to od ledna do března. V jednom vrhu se rodí v průměru 3 mláďata, z toho obvykle přežívají zhruba dvě. Produkce mléka trvá až 12 týdnů, po odstavu mláďata mimo mléka nalézají potravu kolem nory. Zpočátku jim samice vyvrhuje větší množství natrávené potravy. Od 15 týdne života se živí samostatně. Novorozená jezevčata se rodí slepá a holá. Váží kolem 85 g a jsou choulostivá vůči chladu a vlhku. Zbarvení těla jako rodiče získávají do 3 měsíců. Koncem léta jsou již mláďata schopna pohybovat se na větší vzdálenosti, ve věku 6 měsíců opouštějí matku a začínají si hledat či hrabat vlastní nory. O mláďata převážně pečuje jejich matka, ale při výchově mláďat mohou v některých případech pomáhat dominantní samici jí příbuzné samice tj. sestry či dcery - pečovatelky. Úloha samce při výchově mláďat dosud nebyla zcela objasněna.

Chování

Jezevci jsou sociálně žijící živočichové. Tvoří hierarchicky uspořádané skupiny příbuzných i nepříbuzných jedinců. Všichni členové jezevčí society se navzájem znají a obývají společné teritorium. Ustálená societa má průměrně kolem 4 - 5 jedinců, nejčastěji se vyskytují skupiny o dvou dospělých párech. V početnější skupině zaujímá dominantní postavení obvykle jediný pár. Jedná se o nejzdatnější jedince, které jsou nadřízení ostatním samicím a mláďatům. Sociální organizace jezevců je udržována komplikovaným systémem zrakových, zvukových a hlavně pachových signálů. Důvodem proč jezevci žijí ve skupinách jsou mimo pomoci při hrabání nor zejména výhody při obraně potravních zdrojů a teritoria vůbec, přičemž při kolektivní ochraně zdrojů navíc odpadá soupeření mezi členy society.

Hravé chování pozorujeme hlavně u mláďat, rozlišujeme několik základních her. Časté je např. honění, kousání, a přetahování, která se odehrávají na místech zvaných hřiště. Při hrách se prolínají agresivní i sexuální prvky. Ke hraní slouží i různé předměty, které si mláďata značkují výměšky podocasních žláz. Mláďata a dospělí jezevci si často hrají společně. Hra má různé funkce, napomáhá fyzickému vývoji a koordinaci pohybů. Jezevci při nich získávají mnoho nových zkušeností a pomáhá jim i zbavit se přebytku energie. U jezevců má tělesný kontakt důležitou funkci pro vývoj sociálních vztahů ve skupině.

Můžeme sem zařadit i tzv. komfortní chování tj. čištění srsti, slunění, válení, drbání, protahování a otřepávání. Při čištění vykazuje jezevec některé specifické čistící pohyby. Nezaujímá přitom žádnou typickou pozici, ale čistí se v průběžně zaujímaných polohách vstoje, vsedě a vleže. Čištění provádí končetinami, ústy, případně protřepáváním těla. Vzájemné čištění srsti jiným jedincem je velmi časté. Dochází pak při něm i k přenosu pachu z jednoho jedince na druhého. Výsledný pach je potom významným identifikačním prvkem členů society. Otírání či drbání těla o kameny či stromy se u jezevce vyskytuje zřídka. Koupání je velmi oblíbené zejména v horkých dnech, kdy se koupou i několikrát denně.

Teritorium

U jezevců hájí jedna skupina teritorium proti jiné skupině. Nároky na jeho velikost se z různých důvodů liší. Nejvýraznější projevy teritoriality můžeme zaznamenat v období páření. V době vrhu mláďat užívají samice jen omezenou část teritoria do 10 ha. Průměrná plocha teritoria jedné skupiny je asi 50 ha. Při svých pochůzkách urazí jezevec za noc i 5 – 6 km. Za hodinu jsou schopni urazit v závislosti na aktivitě asi 600 m. Nejaktivnější jsou přitom v okruhu 400 až 500 m od nory. Jezevci neoznačují své teritorium jen po jeho obvodu, ale i na pěšinách, které jím procházejí. Sekretem podocasních žláz značkují především vyvýšená místa a to až do 40 cm nad povrch země. Zvláště na hranicích teritoria může docházet k soubojům a vytlačování. Dospělí jedinci stojí přitom k sobě čelem a útočí hlavně čelistmi na krk nebo kořen ocasu. Typickým pohybem je rychlý výpad zespodu na krk protivníka, kterým se snaží soka převrátit na záda. Stejně bojují např. i se psem.

Nepravý zimní spánek

Zimní spánek je adaptací k přečkáni období s nedostatkem potravy. Nedochází při něm k výraznějšímu zpomalení životních funkcí jako u typických zimních spáčů. Zimní spánek jezevce v našich klimatických podmínkách trvá 3 – 4 měsíce. Za mírného počasí či oblevy může jezevec noru opustit. Chodívá se napít a vyprázdnit. Za slunečného a teplejšího zimního počasí se vyhřívají před norou nebo zde suší stelivo. Je známo, že si dovedou regulovat teplotu v norách uzavíráním vchodů senem a hlínou.

Veterinární problematika

Jezevec, podobně jako ostatní šelmy, je hostitelem a mezihostitelem původců různých nemocí, které mohou být přenosné jak na hospodářská zvířata, tak na člověka.

Z virových onemocnění je jezevec mezihostitelem především vztekliny a tuberkulózy skotu. Z parazitů vnějších jsou to blechy, klíšťata, vši, prašivina a z parazitů vnitřních kokcidióza, toxoplasmóza, trichinelóza, plicnivky, motolice, tasemnice a další. Jezevec je rezervoárem některých význačných onemocnění, a proto je pro budoucí prevenci nezbytné sledovat vývoj jeho zdravotního stavu celoplošně.

Lov, ochrana a management

Plány hospodaření s jezevcem má dnes zpracováno velmi málo států. Protože v některých zemích Evropy je jezevec přísně chráněn, celkový stav populace není znepokojující. Hospodaření s jezevcem a jeho ochranu bude nutné uvést do souladu s doporučeními a závěry Rady Evropy. Střední hustotu 0,1 – 0,99 ks/km² vykazuje většina států Evropy, včetně ČR. Podmínky lovu bude však nutné přehodnotit. Pozornost člověka zaměřená na jezevce se musí stát aktivním systémem managementu, jehož součástí bude monitoring populace u nás. Nesmí se přitom dopustit pokles populace jezevce pod kritickou mez. Při konfliktech pak lze uvažovat o regulacích. Lov by měl být takový, při kterém se zvíře netrýzní. Správně regulovaný a plánovaný lov neohrožuje populaci tak jako jeho úbytek způsobený jinými faktory (např. automobilová doprava). Pod pojmem regulace ale nelze spatřovat pouze snižování stavů, ale v případě potřeby i zvyšování populační základny reintrodukcí do míst, kde se vyskytuje v nízkých počtech.

Vztah člověka k jezevci byl dosti rozporuplný, našli se jedinci, kteří volali po jeho ochraně a zase jiní jej řadili do kategorie zvěře škodlivé. Nesporným faktem je, že u nás nikdy nedošlo k plošné likvidaci druhu ani k akutnímu nebezpečí jeho úplné likvidace. Jezevec je dnes ve většině států Evropy považován za lovnou zvěř. V mnoha oblastech byl zájem o jezevce spojen s výcvikem psů norníků. Odborníci jsou přesvědčeni, že povolený a správně prováděný lov není dnes hlavní příčinou poklesu početní stavů.

U nás byl jezevec, na rozdíl od většiny zemí Evropy mimo hlavní pozornost lovu, díky bohatým možnostem lovu jiné zvěře. Ke změně názoru na jezevce došlo v 19. století, kdy se pozornost začala věnovat drobné zvěři. Po roce 1848 docházelo k jeho pronásledování především od sedláků-myslivců. Proto byl celoroční lov zakázán od roku 1870. Od začátku 20. stol. se zase mohl lovit celý rok. Zákon o myslivosti zařadil jezevce mezi zvěř škodlivou a s dobou lovu od 1. srpna do 15. listopadu. V zákoně o myslivosti z roku 1962 byl jezevec definován jako tzv. srstnatá škodná s dobou lovu od 1.8. do 30.11. V r. 1988 se stanovilo celoroční hájení jezevce a lov bylo možné povolit jen na základě řádně zdůvodněné žádosti. V roce 1992 bylo v zákoně o myslivosti zrušeno rozdělení zvěře na škodou a užitkovou a jezevec patří do kategorie zvěř srstnatá. Dnes je jezevec hájen po celý rok podle vyhlášky z roku 1996 s jedinou výjimkou. V současné době se navrhuje lov na 2 měsíce v roce. V minulosti se jezevec lovil např. sháněním, vykuřováním a plynováním, norováním, nechyběly ani sklopce a železa. Po přijetí zákona na ochranu přírody a krajiny a proti týrání zvířat se staly tyto způsoby lovu již neúnosné. Nejvhodnějším metodou lovu je odstřel na čekané.

Trofejí z jezevce jsou lebka, kůže, penisová kost, využívá se srst, v některých oblastech maso jezevce, které se stále pojídá a nesmíme zapomenout na tuk - jezevčí sádlo, které je používáno v lidovém léčitelství.

Výskyt

V r. 1970 odhadoval Mottl populaci jezevců u nás na 13 tisíc kusů. Celostátní sčítání Zejdy a Nesvadbové z roku 1983 odhadlo populaci na 17 tisíc kusů. V posledních letech se početnost populace jeví jako stabilizovaná s mírně vzrůstající tendencí. Poslední inventarizace populace jezevce byla uskutečněna v letech 1996 – 1999 na celém území Moravy kolektivem pracovníků Univerzity Palackého v Olomouci. Akce se především zaměřila na inventarizaci nor. Trvalý výskyt jezevce byl zjištěn na 56 % území a přechodný na 6 % rozlohy Moravy. Ve všech trvale osídlených honitbách bylo nalezeno celkem 1766 jezevčích hradů, což je 6,74 hradů na 1000 ha honební plochy celkem a 20,53 hradů na 1000 ha honební plochy v kategorii lesní půda. Jezevec se vyskytuje na celém území Moravy víceméně rovnoměrně. Na základě výsledků průměrné hustoty stanovené pro Moravu lze odhadovat současný stav populace j. v ČR na 13 500 kusů. Pro získání komplexních výsledků je nutné uskutečnit inventarizaci na celém území ČR.

Návrhy na opatření k řádnému hospodaření s jezevcem u nás

- provést v nejbližší budoucnosti objektivní monitoring jezevce v celé ČR

- provést potřebná legislativní opatření pokud se týká lovu

- pravidelně sledovat jeho zdravotní stav

- uvažovat o dotacích státu na ochranu, přikrmování a vhodnou úpravu biotopů tam, kde se jezevci vyskytují

- informovat veřejnost o výše uvedených závěrech.

Zpracováno podle publikace T. Matyáštíka, V. Bičíka a L. Řeháka: Jezevec lesní – jeho biologie a význam v ekosystému, kterou vydalo nakladatelství a vydavatelství Venator, Praha v roce 2000.