Nainstalujte si prosím Flash Player.

Nález Ústavního Soudu

Státní správa | 03.02 2010 Email    Delicio.us - save this page

Majetkové škody

Omezení základních práv a svobod

Právo sdružování

Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách

Svoboda myšlení a svědomí

Zrušení právního předpisu – návrh poslanců

Zrušení právního předpisu – návrh senátoři

Pl. ÚS 34/03

V podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva a jejich prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy.

Zejména z důvodu negativních jevů při výkonu myslivosti, které jsou spojeny s komunistickým režimem, došlo ve společnosti v předchozím období a dochází doposud k posunům ve vnímání myslivosti. K tomu, aby bylo dosaženo společensky žádoucího účelu sledovaného zákonem, je třeba systematické výchovné činnosti a důsledného naplňování principů myslivosti v praktickém životě. V individuálních případech mohl a stále může výkon práva myslivosti sklouznout pouze na úroveň zábavy, vzbuzující dojem aktivity pro vyvolené, případně k takovému výkonu myslivosti, která zasáhne do postavení vlastníků honebních pozemků nezákonným způsobem. Tato skutečnost – zneužití práva, resp. výskyt protiprávních činností – se však nemůže stát odůvodněním pro chápání současné zákonné regulace myslivosti jako protiústavní; individuální prohřešky proti myslivosti a zneužití práv z její regulace plynoucích je třeba důsledně postihovat individuálně, a tím přispívat ke změně negativních pohledů na myslivost jako na abstraktní kategorii. Rovněž vlastníkům honebních pozemků právo poskytuje řadu obecných nástrojů k ochraně před excesy ze strany osob, které právo myslivosti na jejich pozemcích vykonávají.

Vlastník honebního pozemku má nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, například tehdy, pokud důvod na straně vlastníka spočívá v povaze využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena.

Plénum Ústavního soudu

rozhodlo o návrhu 51 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky, všech právně zastoupených prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, o návrhu na zrušení § 9 odst. 2 a 3, § 17 odst. 6, § 18 odst. 4, § 21 odst. 1 písm. e), § 26 odst. 1 část věty za středníkem, § 27 odst. 1, § 31 odst. 1, 2 a 6 písm. a), § 55 odst. 1 až 3 a § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb. a č. 59/2003 Sb., takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.

Okolnosti případu

1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2003, doplněným následně podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2003, se navrhovatelé s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky domáhají, aby Ústavní soud zrušil rubrikovaná ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb. a č. 59/2003 Sb., neboť dovozují, že tato ustanovení zákona o myslivosti jsou ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. a) Ústavy České republiky v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně mají zato, že porušují čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a s odvoláním na konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména pak na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 403/2002 Sb., i čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh postihuje zásadně dva problémové okruhy.

2. První, obecnější, je polemika navrhovatelů s předpokladem, že výkon práva myslivosti, zpravidla vnímaný jako společensky přínosná aktivita, je možno považovat jako celek za činnost ve veřejném zájmu se všemi důsledky, které taková charakteristika může mít na omezení vlastnického práva k pozemku.

3. Druhý okruh se týká otázek vztahů mezi vlastníky pozemků a členy honebních společenstev, vztahů mezi členy honebních společenstev navzájem, a to zejména v souvislosti s umísťováním mysliveckých zařízení na pozemku, omezení či zákazu vstupu do honitby, optimalizace tvaru honiteb dosahované přičleňováním pozemků nebo jejich výměnou a podmínkami pro uplatňování nároku na náhradu škody.

II.

Argumentace navrhovatelů

4. Navrhovatelé vycházejí z předpokladu, že právo myslivosti, resp. jeho výkon představuje, jak je napadeným zákonem upraveno, zásah do vlastnického práva jednotlivých vlastníků pozemků ve prospěch osob oprávněných k výkonu práva myslivosti – ve prospěch držitelů honiteb.

5. Poukazují na to, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny může být vlastnické právo nuceně omezeno pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Veřejný zájem interpretují jako zájem obecný či obecně prospěšný a v této souvislosti poukazují na skutečnost, že se v konkrétním případě nemůže jednat toliko o zájem veřejný, ale i o zájem jednotlivců či skupiny osob (jakkoli specifické a početné).

6. Svůj názor opírají mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 23, str. 193 a násl.), podle nějž „… ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti, … pojem 'veřejný zájem' je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem“. Ústavní soud se v tomto nálezu rovněž odvolává na dílo F. A. Hayeka Právo, zákonodárství a svoboda. II. díl, Praha: Academia, 1991, str. 14, kde autor uvádí, „často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu“.

7. Navrhovatelé dále argumentují tím, že právo myslivosti, jak je definuje zákon o myslivosti, představuje celý souhrn práv a povinností, která netvoří kompaktní – homogenní skupinu, ale naopak minimálně dvě podstatou diametrálně odlišné kategorie. Naplňování povinnosti zvěř chránit a v širším kontextu tedy takto chránit životní prostředí přiznávají charakter veřejného zájmu. Upozorňují však, že z povahy dalších součástí práva myslivosti spočívajících například v právu zvěř lovit, ulovenou či nalezenou uhynulou zvěř si přivlastňovat atp. je zřejmé, že žádný veřejný zájem na výkonu těchto práv neexistuje. Polemizují tak se, podle nich nepřijatelně paušalizovaným, závěrem Nejvyššího soudu, že práva vlastníků honebních pozemků jsou příslušnými ustanoveními zákona o myslivosti (adekvátně) omezena ve veřejném zájmu, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3006/2000 (publikováno in Soudní rozhledy č. 6/2003, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 189).

8. Výkon práva myslivosti tedy, protože mimo jiné zjevně zahrnuje i zájmovou, sportovní a hospodářskou, resp. podnikatelskou činnost, dle názoru navrhovatelů nemůže být jako celek činností ve veřejném zájmu.

9. Správnost tohoto závěru podtrhují navrhovatelé odvolávkou na skutečnost, že například ve Francii byla - v souvislosti s problémy s právem myslivosti - myslivost definována jako sport. Odkazují přitom na případ Chassagnou a další proti Francii (Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 7-8/19 99, str. 148 a násl.), podpůrně zmiňují i, dle jejich názoru obecně související, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/01 (publikován v č. 144/2002 Sb.), který se zabýval zákonem o drahách.

K jednotlivým zpochybňovaným ustanovením zákona:

10. K § 9 odst. 2

(2) Rovněž je zakázáno poškozovat nebo ničit slaniska, napajedla, zařízení pro přikrmování, pozorování a lov zvěře a další myslivecká zařízení. K jejich vybudování a umístění je nutný předchozí souhlas vlastníka honebního pozemku. Nedá-li žádný z vlastníků honebních pozemků v honitbě tento souhlas, rozhodne orgán státní správy myslivosti. Ustanovení zvláštních právních předpisů o umístění slaniska, napajedla nebo zařízení pro přikrmování zvěře tím nejsou dotčena. Navrhovatelé zpochybňují možnost umístit myslivecká zařízení ve prospěch zvěře (nikoli tedy k jejich lovu – zdá se tedy, že „jistých rozdílů“ mezi veřejným a soukromým zájmem si byl již i zákonodárce vědom) na pozemku bez souhlasu jeho vlastníka, resp. přímo v rozporu s jeho vůlí, ačkoli jinak v tomto případě existenci veřejného zájmu akceptují. Odmítají současně konstrukci, že za náhradu, zákonem za omezení vlastnického práva striktně vyžadovanou, lze v konkrétním případě považovat nájemné za honitbu, neboť se jedná o omezení vlastnického práva konkrétního, jednotlivého vlastníka, nikoli všech vlastníků pozemků sdružených v honebním společenstvu. Navrhovatelé poukazují i na specifický mechanismus vzniku omezení vlastnického práva, k němuž v tomto případě nedochází samotným sdružením v honebním společenství, ale teprve rozhodnutím správního orgánu. V absenci náhrady, jak je třeba ji dle jejich mínění vnímat, tedy spatřují rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.

11. K § 9 odst. 3

(3) Na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Uvedená opatření se nevztahují na hospodářskou činnost vlastníků, popřípadě nájemců honebních pozemků.

Rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny spatřují navrhovatelé i v možnosti správního orgánu nařídit na žádost uživatele honitby vlastníkovi pozemku přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby a omezení dalších vyjmenovaných činností mimo jiné v době provádění lovů. Skutečnost, že se tato omezení nevztahují na hospodářskou činnost vlastníka nebo nájemce pozemku nepovažují za uspokojivý, přijatelný kompromis. Zatímco důvodům spočívajícím v ochraně zvěře při hnízdění, kladení a odchovu mláďat přiznávají povahu veřejného zájmu, lov takto, s poukazem na skutečnost, že ne vždy jde výhradně o plánovanou redukci početního stavu zvěře související s ochranou přírody, resp. životního prostředí, (postačí soulad s „mysliveckým hospodařením“ či potřebami zemědělské a lesní výroby) akceptovat odmítají. Opakovaně podpůrně argumentují odkazem na postoj ESLP ve shora uvedené věci.

12. K § 17 odst. 6

(6) Při tvorbě honiteb se musí přihlížet k jejich tvaru. Nelze vytvořit ani uznat honitbu, která má tvar úzkého pozemkového pruhu v nejširším místě širokém jen 500 m, i když by dosahovala stanovené minimální výměry. Toto ustanovení se netýká okrajových částí honitby (výběžků). Stejně je nutno bránit vzniku hranice honitby, kterou by tvořilo rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Za tím účelem se při tvorbě honiteb provádí vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním.

Ve zde uzákoněné možnosti vyrovnání hranic honiteb formou výměny či přičlenění honebních pozemků za účelem optimalizace tvaru honitby spatřují navrhovatelé zásah do práva na sdružování občanů jak je zakotveno v čl. 20 Listiny, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení, směřující v konečném důsledku k automatickému zániku členství v honebním společenství, nebere zřetel na svobodnou vůli vlastníků jednotlivých pozemků.

13. K § 18 odst. 4

(4) Navrhovatel může požádat, aby k honebním pozemkům dosahujícím minimální výměry byly přičleněny další souvislé honební pozemky jiných vlastníků, a to s uvedením důvodů tohoto přičlenění. Pokud se o přičlenění s těmito vlastníky dohodl, přiloží tuto dohodu k návrhu. Jestliže se navrhovatelé budoucích sousedních honiteb dohodnou o vzájemné výměně honebních pozemků, která co do jejich výměry nemusí být stejná, předloží tuto dohodu k návrhům. Pokud provádí přičlenění orgán státní správy z vlastního podnětu, může se tak stát jen se souhlasem držitele honitby. Celkový rozsah výměn a přičlenění, které se provádějí k vyrovnání hranic, nesmí být vyšší než 10% výměry vlastních honebních pozemků navrhovatele honitby.

Eventuální přičlenění pozemku k sousední honitbě, nutící vlastníka pozemku strpět na něm výkon práva myslivosti, odmítají navrhovatelé s poukazem na fakt, že činnosti související s právem myslivosti a užíváním honebního pozemku v konkrétním případě mají v převážné míře charakter soukromého zájmu, který nemůže být dostatečným důvodem k omezení vlastnického práva vlastníka pozemku.

Ustanovení zakládá rovněž dle názoru navrhovatelů neodůvodněnou diskriminaci mezi (nuceně) přičleněnými vlastníky pozemků, neboť zatímco jedni se v případě honitby, kde existuje honební společenstvo, alespoň mohou na výkonu mysliveckého práva zprostředkovaně, jako jeho členové, podílet, druzí tam, kde je jejich pozemek přičleněn k honitbě individuálního vlastníka, tuto možnost nemají, a nemohou tak vykonávat jedno z práv odvozených od práva užívat pozemek jako součást vlastnického práva.

Podle navrhovatelů neexistují žádné veřejné hodnoty, které by v souvislosti s přičleňováním přesvědčivě odůvodňovaly rozdílné zacházení s vlastníky pozemků, a proto v postupu umožněném tímto ustanovením zákona spatřují porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny.

14. K § 21 odst. 1 písm. e)

(1) Do působnosti valné hromady náleží

e) rozhodnutí o přijetí vlastníka honebních pozemků přičleněných k honitbě za člena honebního společenstva

Navrhovatelé kritizují skutečnost, že z uvedeného zákonného ustanovení nepřímo vyplývá, poněvadž rozhodování o členství v honebním společenství spadá do působnosti valné hromady, nelze se stát členem honebního společenství „jinak“ – „poloautomaticky“, v souvislosti s přičleněním pozemků, způsobem přepokládaným ustanovením § 26 odst. 1 zákona o myslivosti. Upozorňuji na nesoulad mezi striktním zněním zákona a jeho volným výkladem v podobě komentáře, podle nějž, avšak bez opory v zákoně, je v případě přičlenění pozemků přijatelná konstrukce automatického vzniku členství v honebním společenství. Podle názoru navrhovatelů však tuto otázku nelze řešit výkladem a v současné úpravě tím, že vznik členství v honebním společenství za všech okolností podmiňuje souhlasem valné hromady, spatřují projev neodůvodněné nerovnosti mezi vlastníky a takto tedy porušení čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny.

15. K § 26 odst. 1 část věty za středníkem

Členství v honebním společenstvu

(1) Převede-li člen honebního společenstva vlastnické právo k honebním pozemkům, které jsou součástí společenstevní honitby, jeho členství v honebním společenstvu zaniká; nabyvatel těchto pozemků se stává členem honebního společenstva, pokud do 30 dnů ode dne vzniku jeho vlastnického práva neoznámí písemně honebnímu společenstvu, že s členstvím nesouhlasí.

Navrhovatelé namítají, že nabyvatel honebního pozemku je v souvislosti s procedurou týkající se převodu vlastnického práva k honebnímu pozemku ve svém důsledku nucen stát se členem honebního společenstva. Nemá-li tedy stejnou možnost, jako vlastníci ostatních honebních pozemků, dochází mezi vlastníky honebních pozemků k neodůvodněné nerovnosti.

Poukazují na třicetidenní lhůtu, která počíná běžet ode dne vzniku vlastnického práva, ve které nabyvatel může oznámit, že s členstvím v honebním společenstvu nesouhlasí. Tuto úpravu pak kriticky konfrontují se skutečností, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se vlastnické právo nabývá zpětně – s účinky k okamžiku, kdy byl podán návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud tedy nabyvatel počká na okamžik, kdy mu příslušný katastrální úřad potvrdí že (a od kdy) se stal vlastníkem, nebude již téměř jistě moci projevit svůj nesouhlas se členstvím v honebním společenstvu, neboť ve většině případů stanovená třicetidenní lhůta mezitím uplyne.

V této konstrukci spatřují navrhovatelé rozpor s čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a zároveň porušení čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k n í.

16. K § 27 odst. 1, věta druhá

Majetek honebního společenstva

(1) Honební společenstvo odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva.

Dle navrhovatelů skutečnost, že členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva, aniž rozsah jejich ručení odpovídá podílu na hlasování, respektive míře, v jaké jsou efektivně – s ohledem na velikost svého majetkového podílu – schopni rozhodování honebního společenstva ovlivňovat, zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi členy, v konkrétním případě o to nepřijatelnější, že členy honebního společenstva se vlastníci pozemků mohou stát zcela nezávisle na své vůli.

Dle navrhovatelů tak dochází k porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny, namítají rovněž porušení čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.

17. K § 31 odst. 1 a 2

Změna a zánik honiteb

(1) Vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření, může orgán státní správy myslivosti povolit změnu honitby vyrovnáváním hranic nebo výměnou honebních pozemků (dále jen „změna honitby“). Při změně honitby se nepřihlíží k územním hranicím obcí, okresů nebo krajů a výměry směňovaných pozemků nemusí být stejné.

(2) Návrh na změnu honitby podávají držitelé dotčených honiteb společně, a to orgánu státní správy myslivosti, do jehož územního obvodu zasahují dotčené honební pozemky největší částí. Nedohodnou-li se vlastníci dotčených honiteb na předložení společného návrhu na změnu honitby, může návrh podat kterýkoliv z nich. Jde-li o společenstevní honitbu, podá návrh honební společenstvo.

Navrhovatelé dedukují, že (nadále) v souvislosti se změnami v honitbách, konkrétně začleněním pozemku do jiné honitby proti vůli jeho vlastníka, může, pouze na základě rozhodnutí správního orgánu, dojít k nucenému ukončení členství v Dobrovolném společenství. Pokud se vlastník pozemku nestane – nechce nebo nemůže se stát členem sousedního honebního společenstva, je nucen trpět na svém pozemku výkon práva myslivosti bez nároku na jakoukoli náhradu za toto omezení. V tom spatřují rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.

18. K § 31 odst. 6 písm. a)

(6) Honitba zaniká

a) zrušením, sloučením nebo rozdělením honitby na žádost jejich držitelů a nabytím právní moci nových rozhodnutí o uznání honitby.

Porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 20 odst. 1 Listiny namítají navrhovatelé v souvislosti se skutečností, že jednou projevená vůle vlastníků pozemků vytvořit honební společenstvo nemůže být již v budoucnu změněna bez souhlasu tohoto honebního společenstva a minoritní vlastníci pozemku případně nespokojení s činností honebního společenstva, kteří v něm nechtějí nadále setrvávat, jsou k tomu, v rozporu s požadavkem svobody sdružování, jsa připraveni o možnost vytvoření nového honebního společenstva a vytvoření honitby na svém území, zprostředkovaně nuceni.

Ve prospěch této konstrukce hovoří podle názoru navrhovatelů i skutečnost, že členové vystoupivší z honebního společenstva nemají podle současné úpravy nárok na náhradu za přetrvávající omezení jejich vlastnického práva v podobě výkonu práva myslivosti třetí osobou.

19. K § 55 odst. 1, 2 a 3

Uplatnění nároků

(1) Nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit

a) u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla,

b) u škod na lesních pozemcích a na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období.

(2) Současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.

(3) Poškozený a uživatel honitby se mají o náhradě škody způsobené zvěří dohodnout. Pokud uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě 3 měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu.

Navrhovatelé namítají, že zde uvedené prekluzivní lhůty jsou nepřiměřeně krátké, resp., že zakládají značnou nerovnost mezi soukromoprávními subjekty, neboť na ochranu práv vlastníků pozemků – uplatnění nároku na náhradu škody – bylo použito – jiné, přísnější měřítko, než je tomu v případě lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé držitelům honitby, jimž zákonodárce ponechal běžné lhůty občanskoprávní. V tom spatřují porušení čl. 1 Listiny, konkrétně zásady rovnosti v právech a rovněž jejího čl. 11 odst. 1, totožnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků.

20. K § 69 odst. 1

Přechodná ustanovení

(1) Honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány: to platí i pro obory o výměře nižší než 50 ha a samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, které se stávají honitbami podle tohoto zákona, i když nedosahují výměry 500 ha. Pokud honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů dosahuje zákonné výměry podle tohoto zákon, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. prosince 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba zaniká k 31. březnu 2003.

Tomuto ustanovení zákona vytýkají navrhovatelé, že konzervuje právní vztahy při výkonu práva myslivosti. Jediným způsobem, jak vytvořit novou honitbu tam, kde doposud existovala jiná (a za splnění podmínek nového zákona zůstala zachována) je její rozdělení. Protože to je ale podle stávající úpravy možné jen na základě návrhu držitele honitby, mají navrhovatelé zato, že menšině vlastníků pozemků, pokud by si přáli rozdělení honitby nebo její zrušení, je tak upřena možnost podílet se na výkonu práva myslivosti vytvořením honebního společenstva (podle svých představ a potřeb). Navrhovatelé tedy mají zato, že současné úprava je v tomto ohledu v rozporu s čl. 11 odst. 4 a čl. 20 odst. 1 Listiny.

III.

Vyjádření účastníků řízení

A.

Senát Parlamentu České republiky

Obecně

21. Senát ve svém vyjádření podobně zrekapituloval průběh legislativního procesu ve vztahu k napadeným ustanovením zákona o myslivosti, přičemž připouští eventuální pochybnosti stran některých jednotlivých ustanovení uplatněné v rozpravě. Potvrzuje, že jak ve výborech, tak v plénu byla široce diskutována problematika vlastnického práva k honebním pozemkům ve vazbě na míru ústavnosti omezení tohoto práva ve prospěch práva myslivosti. Senát však, ani v jednotlivostech návrhu zákona neústavnost neshledal, jeho pozměňovací návrhy byly proto jen legislativně technického charakteru.

22. V obecné rovině Senát uvedl, že při posuzování napadených ustanovení v kontextu celého zákona o myslivosti je zásadní otázkou vymezení veřejného zájmu zakládajícího pro provádění práva myslivosti legitimitu konkrétních omezení vlastnických práv vlastníků honebních pozemků. Senát nepochybuje o tom, že potřeba chránit zvěř tak, aby mohlo být každému, v souladu s čl. 35 odst. 1 Listiny, zajištěno právo na příznivé životní prostředí (spatřuje zde zcela bezprostřední souvislost), představuje veřejný zájem.

23. Právo myslivosti, jak z hlediska jeho historického vývoje, tak i z hlediska současné úpravy, charakterizuje jako kompaktní souhrn příslušných práv a povinností, která jsou při jeho provádění vzájemně provázána a která je proto nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech. V uvedeném kontextu je pak dle názoru Senátu potřeba i na lov zvěře, včetně přivlastnění si oprávněně ulovené zvěře, pohlížet jako na součást nedílného procesu ochrany zvěře. Rovněž tedy z tohoto pohledu se omezení vlastnického práva k honebním pozemkům ve prospěch práva myslivosti jeví dle názoru Senátu jako omezení ve veřejném zájmu.

K jednotlivým zpochybňovaným ustanovením zákona

24. K § 17 odst. 6 a § 55 odst. 3 Senát podotkl, že je navrhovatelé ve svém podání citují ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 59/2003 Sb.

25. V souvislosti s § 17 odst. 6 Senát upozornil, že se neztotožnil s navrhovaným řešením tohoto ustanovení, které stanoví příslušná kritéria, k nimž je nutno při tvorbě honitby přihlížet, a to pokud jde o vhodnost tvaru honitby ve vztahu k minimální šířce honitby a pozměňovacím návrhem doporučil věcnou úpravu t ohoto ustanovení. Poslanecká sněmovna však po projednání návrh zákona v tomto ohledu schválila ve znění, v jakém byl postoupen Senátu. Dále v souvislosti s tímto ustanovením zákona Senát zdůraznil, že honební společenstvo považoval při posuzování návrhu zákona za právnickou osobu sui generis podle zákona o myslivosti, jejímiž členy mohou být pouze vlastníci nebo spoluvlastníci souvislých honebních pozemků a nikoli za spolek, společnost nebo sdružení ve smyslu čl. 20 Listiny.

26. K § 26 odst. 1 část věty za středníkem (dodatečně napadené ustanovení) uvádí Senát, že je výsledkem změn zákona o myslivosti provedených zákonem č. 59/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Senát se neúspěšně pokusil o úpravu problematiky členství v honebním společenstvu, která by umožňovala vlastníkům všech honebních pozemků, jež jsou součástí uznané společenstevní honitby, aby se sami rozhodli, zda se stanou členy honebního společenstva. Proto Senát navrhoval úpravu vycházející z předpokladu vůči později přijaté úpravě de facto opačného, tj. z předpokladu, že členem honebního společenstva se vlastník honebních pozemků, které jsou součástí uznané společenstevní honitby stane, pokud o to písemně požádá honební společenstvo, a to dnem, kdy byla jeho žádost honebnímu společenstvu doručena.

27. K § 27 odst. 1 Senát připouští, že v rámci diskusí ve výborech i na plénu Senátu byla některými senátory vyslovována obava z možného rizika „tunelování“ osobního majetku těch členů honebního společenstva, kteří v rámci společenstevní honitby vlastní malé výměry honebních pozemků, a proto nemohou dostatečně ovlivnit rozhodování valné hromady honebního společenstva v případech půjček a úvěrů, které si honební společenstvo (případně) vezme.

28. Návrhem výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí na vypuštění § 27 odst. 1 věty druhé se Senát s odlišným výsledkem zabýval celkem dvakrát. Podruhé tento návrh schválil, avšak Poslanecká sněmovna jej po projednání neakceptovala.

29. Dle stanoviska Senátu lze tedy navrhovatelům v této otázce přisvědčit, avšak jen v části jejich návrhu, kde se domáhají zrušení věty druhé ustanovení § 27 odst. 1, nikoli však věty prvé stanovící odpovědnost honebního společenstva za jeho závazky celým majetkem společenstva. Takovou odpovědnost Senát považuje, ostatně shodně s navrhovateli, za zcela běžný projev právní subjektivity.

B.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Obecně

30. Poslanecká sněmovna uvedla, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona o myslivosti ve shodě s předepsanou procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou České republiky. Zákon o myslivosti dle jejího názoru nepopírá ani nevylučuje základní lidská práva zaručená všem Ústavou České republiky a Listinou. Vyjádřila současně pochybnost, zda by po zrušení napadených ustanovení byl zákon o myslivosti ještě vůbec použitelný.

31. Právní názor navrhovatelů se jí jeví jako účelový. Zjevně zpochybňuje základní principy mysliveckého zákona, které v prvé řadě musí respektovat potřeby zvěře (a v jejím zájmu je často nutné nerespektovat majetkové hranice pozemků), v druhé řadě zájmy chovu zvěře a teprve poté zájmy vlastníků honebních pozemků, nájemců těchto pozemků, myslivců atd.

32. Poslanecká sněmovna připomíná, že volně žijící zvěř je zákonem definována jako přírodní bohatství, tuto skutečnost pak vztahuje k čl. 7 Ústavy České republiky, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Z toho pak dovozuje, že právo a povinnost zvěř chránit, cílevědomě chovat a lovit je třeba považovat za veřejný zájem. Tím spíše, že právo myslivosti u nás není podle zákona zájmovou či sportovní činností, ale je součástí hospodářských činností prováděných člověkem v přírodě, podobně, jako hospodaření v lesích.

K jednotlivých zpochybňovaným ustanovením zákona

33. K § 9 odst. 2 a 3 Návrh na zrušení nemá dle názoru Poslanecká sněmovna opodstatnění. Pokud nedojde k dohodě o vybudování mysliveckých zařízení, rozhoduje orgán státní správy myslivosti ve správním řízení. Každý jeho účastník má v jeho rámci možnost uplatnit námitky nebo podat opravný prostředek. Ve správním řízení – se stejnými souvislostmi – je činěno i rozhodnutí o omezení či zákazu vstupu do lesa. Neuplatňuje se navíc pouze k umožnění lovu, ale zejména z důvodu péče o zvěř. Navíc se nevztahuje na hospodářskou činnost vlastníků a nájemců pozemků.

34. K § 17 odst. 6, § 18 odst. 4, § 21 odst. 1 písm. e), § 31 odst. 1, 2 a § 31 odst. 6 písm. a) Návrh na zrušení považuje Poslanecká sněmovna ze „shora uvedených důvodů“ za neopodstatněný. Podotýká, že při vytváření honiteb, povolování změn honitby a přičleňování honebních pozemků má vlastník svobodnou vůli, jak se svým pozemkem naložit, zahrnující v to i právo požádat o prohlášení svých pozemků za nehonební a nemusí se ani stát členem honebního společenstva.

35. K § 26 (dodatečně napadené ustanovení). Návrh na zrušení nemá dle názoru Poslanecké sněmovny opodstatnění. Zjevným úmyslem zákonodárce byla snaha ochránit a preferovat nového vlastníka honebních pozemků, který má zájem stát se členem honebního společenstva, s tím, že ani valná hromada honebního společenstva mu nemůže toto členství odepřít. Vlastník, který se stane členem honebního společenstva podle tohoto ustanovení ale může kdykoli své členství ukončit na základě písemného oznámení, nebo požádat oprávněný správní úřad o prohlášení svých pozemků za nehonební. Ke specifické úpravě nabývání vlastnického práva rozhodnutím o povolení jeho zápisu do katastru nemovitostí zpětně ke dni podání návrhu Poslanecká sněmovna podotýká, že již po podpisu kupní smlouvy může nabyvatel sdělit honebnímu společenstvu svůj nesouhlas s členstvím a vázat účinky tohoto sdělení nazpět do doby, kdy žádost byla podána katastrálnímu úřadu. Omezení lhůty zákonem je zároveň dle názoru Poslanecké sněmovny nutné i proto, že honební společenstvo je mimo jiné povinno svolávat valnou hromadu, vyplácet alikvotní část výnosů atd., k čemuž musí mít k dispozici skutečně aktuální evidenci členů. Odkaz na § 30 odst. 2 svědčí dle soudu Poslanecké sněmovny o nepochopení rozdílu mezi vlastníky honebních pozemků, kteří se při vzniku honebního společenstva stali jeho členy, a vlastníky honebních pozemků, jejichž pozemky byly přičleněny k již existující honitbě podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti.

36. K § 27 odst. 1 věta druhá (dodatečně napadené ustanovení). Poslanecká sněmovna nesouhlasí se zrušením. Má za to, že pokud zákon výslovně neupravuje ručení jednotlivých členů honebního společenstva za jeho závazky, je zřejmě možno subsidiárně vycházet z ustanovení § 22 odst. 3 – rozhodování (a tedy i odpovědnost za rozhodování) podle výměry honebních pozemků jednotlivých vlastníků. Nic rovněž nebrání úpravě ručení ve vnitřním předpisu – stanovách honebního společenstva. Každý člen honebního společenstva se také může podle § 22 odst. 8 zákona o myslivosti domáhat, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva.

37. K § 55 odst. 1, 2 a 3 Návrh na zrušení je dle názoru Poslanecké sněmovny nepřijatelný, neboť by tak došlo k zániku možnosti dohody mezi poškozeným a uživatelem honitby o náhradě škody; lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody považuje Poslanecká sněmovna s ohledem na technické souvislosti za vhodné – přiměřené.

38. Se zrušením § 69 odst. 1 Poslanecká sněmovna rovněž nesouhlasí, neboť lhůty stanovené v tomto přechodném ustanovení již prošly, proto považuje návrh na jeho zrušení za bezpředmětný. V opačném případě by se navíc bylo třeba vyrovnat s již zahájenými správními řízeními a zvážit možnou diskriminaci ve vztahu k případům, které byly již pravomocně rozhodnuty.

39. Poslanecká sněmovna zvlášť zdůrazňuje, že odůvodnění se v tomto případě opírá o ustanovení, která v zákoně o myslivosti neexistují.

IV.

Stanovisko ministerstva zemědělství

40. Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému návrhu.

Obecně

41. Ministerstvo zemědělství (dále jen ministerstvo) ve svém stanovisku vyslovuje souhlas s tím, že při provádění práva myslivosti dochází k užívání cizích pozemků. Odmítá však, že by tak docházelo k hospodaření na cizích honebních pozemcích a získávání jejich užitků. Poukazuje na skutečnost, že podle našeho právního řádu volně žijící živočichové – tudíž i zvěř – nejsou považováni za součást pozemku, ale podobně, jako v řadě dalších evropských zemích za „res nullius“. Proto má stát podle názoru ministerstva právo stanovit, kdo a za jakých podmínek si takového živočicha může přivlastnit. Stát má pak přímo, s odkazem na čl. 7 Ústavy České republiky, povinnost zajistit právní předpoklady pro možnost ochrany zvěře jako přírodního bohatství, deklarované takto v § 2 písm. b) zákona o myslivosti. Právo a povinnost zvěř chránit, cílevědomě chovat a lovit považuje ministerstvo s ohledem na výše uvedené za veřejný zájem. Omezení vlastnického práva spočívající v možnosti v míře nezbytně nutné užívat honební pozemky k provádění práva myslivosti je tudíž zájmem obecným, resp. veřejně prospěšným.

42. Podle Listiny vlastnické právo není právem absolutním a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí mimo jiné poškozovat přírodu a životní prostředí nad rámec stanovený zákonem.

43. Vlastnické právo je proto zákonem o myslivosti dostatečně respektováno a chráněno. O tom, zda určitý honební pozemek bude součástí některé z honiteb může plně rozhodnout vlastník tohoto pozemku. Pokud nesouhlasí s tím, aby jeho honební pozemek byl součástí některé z honiteb a bylo na něm tudíž vykonáváno právo myslivosti, dává mu zákon o myslivosti možnost vyloučit tato práva na svém pozemku jeho prohlášením za nehonební.

44. Oprávnění přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, jakož i její vývojová stádia charakterizuje ministerstvo jako „odměnu státu“ za péči o součást přírodního bohatství a kompenzaci případných negativních důsledků, které zvěř svými životními projevy na pozemcích a porostech působí.

45. Ministerstvo zdůrazňuje, že podle zákona o myslivosti nejsou vlastníci honebních pozemků nuceni ani k povinnému členství v honebním společenství, ani k povinnému členství v mysliveckém sdružení. Toto jejich rozhodnutí je zcela dobrovolné a záleží na jejich vůli, zda svého práva využijí, či nikoliv.

46. Myslivost v naší právní úpravě není a nikdy nebyla považována za sport, přičemž dle stanoviska Evropské komise, které si ministerstvo s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie vyžádalo, je posuzování myslivosti jako takové s ohledem na (různé) kulturní a historické tradice každé členské země, ponecháno na národních legislativách. Upozorňuje současně – s vazbou na argumentaci vztahující se k podmínkám ve Francii – že obsahový význam pojmu označovaného anglickým termínem „hunting“ není totožný s „myslivostí“, jak je tradičně chápána u nás a užívána v naší právní úpravě.

47. K náhradám, jejichž absenci návrh patrně namítá, odkazuje ministerstvo na § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, který uvádí, že náhrada za přičlenění se stanoví dohodou, a v případě, že k dohodě nedojde, určí náhradu orgán státní správy myslivosti.

K jednotlivým zpochybňovaným ustanovením zákona

48. K § 9 odst. 2 Ministerstvo považuje za účelné ponechat úpravu v zákoně obsaženou s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí správního úřadu je vydáváno ve správním řízení, ve kterém může vlastník pozemku svá práva uplatnit; tím spíše, že takové rozhodnutí je přezkoumatelné soudem.

49. K § 9 odst. 3 Ministerstvo poukazuje na to, že na rozdíl od (odlišné) francouzské úpravy, podle naší právní úpravy vlastník honebního pozemku, který dobrovolně vytvořil honební společenstvo s tím, že jeho pozemky budou uznány za honitbu, nebo souhlasil s tím, že jeho pozemek byl k honitbě přičleněn, byl také srozuměn s tím, že v honitbě bude prováděno právo myslivosti, které v sobě mimo jiné zahrnuje i lov a vše, co s ním souvisí. Ostatní vlastníci honebních pozemků, kteří si takové omezení svého vlastnického práva k honebním pozemkům nepřejí, mají podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti možnost podat správnímu orgánu návrh na prohlášení svého pozemku za nehonební. Omezení v době lovů je vedeno záměrem umožnit povinným osobám provést taková opatření, aby skutečné početní stavy zvěře v honitbě nepřekročily stavy normované a současně i dalším obecným zájmem, kterým je zejména bezpečnost dalších osob.

50. K § 17 odst. 6 Ačkoli podle návrhu má být zrušeno celé ustanovení § 17 odst. 6, odůvodnění, které navíc neodpovídá právní úpravě, směřuje pouze k jeho poslední větě. Podle zákona o myslivosti honební společenstvo není občanským sdružením podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo však souhlasí s tím, že při vyrovnání hranic honiteb výměnou honebních pozemků nebo jejich přičleněním je zasahováno do již projevené vůle vlastníků honebních pozemků, přičemž danou situaci by mohl řešit případný povinný souhlas vlastníka s výměnou nebo přičleněním tohoto honebního pozemku.

51. K § 18 odst. 4 Ministerstvo konstatuje, že není zcela jasné, co má navrhovatel na mysli. Jde-li o třetí větu, odkazuje na postoj vyjádřený k § 17 odst. 6. K tvrzení o diskriminaci vlastníků honebních pozemků přičleňovaných ke společenstevní honitbě ministerstvo konstatuje, že řešení takové otázky není předmětem ustanovení § 18 odst. 4.

52. K § 21 odst. 1 písm. e) Ministerstvo ve vztahu k návrhu na zrušení tohoto ustanovení uvádí, že při porovnání s ustanovení § 26 odst. 6 se ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti jeví jako diskriminační ve vztahu k vlastníkům honebních pozemků přičleněných ke společenstevní honitbě, kteří se rozhodli stát se členem tohoto honebního společenstva později, než ve lhůtě stanovené § 26 odst. 6 zákona o myslivosti nebo to v této lhůtě z nějakých důvodů nestihli, nebo vůči jejich právním nástupcům. V této souvislosti ministerstvo zároveň upozorňuje, že ani ustanovení § 26 odst. 6 není vždy v souladu s § 19 odst. 1 písm. a). Podle tohoto ustanovení členy honebního společenstva mohou být pouze vlastníci nebo spoluvlastníci souvislých honebních pozemků. Ustanovení § 26 odst. 6 ve svém důsledku může vést k tomu, že členem honebního společenstva se stana osoba, která podle § 19 odst. 1 písm. a) členem honebního společenstva být nemůže. Dovozovat záměr zákonodárce z § 26 odst. 6 je proto s ohledem na § 19 odst. 1 písm. a) velmi obtížné. Možnost honebního společenstva vyjádřit se k jeho rozšíření o další osoby není dle názoru ministerstvo v obecné rovině diskriminací vůči osobě, jejíž pozemky byly k honitbě přičleněny, a omezením jejího práva se svobodně sdružovat. Tento postoj opírá ministerstvo o skutečnost, že honební společenstvo není sdružením podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Ministerstvo zastává názor, že je nutno brát v úvahu právo honebního společenstva na to, aby se svobodně mohlo vyjádřit k tomu, zda se někdo další stane nebo nestane jeho členem, zejména s ohledem na to, že členové honebního společenstva ručí za závazky tohoto společenstva.

53. K § 26 odst. 1 část věty za středníkem (dodatečně napadené ustanovení). Ministerstvo připouští, že zde uvedená 30 denní lhůta je v mnoha případech obtížně splnitelná, resp. není splnitelná vůbec; souhlasí tudíž, že v těchto případech může docházet k omezení vlastnického práva těch vlastníků, kteří nemají zájem stát se členy honebního společenstva. Současně však poukazuje na snahu zákonodárce ochránit nového vlastníka, který má zájem se stát členem honebního společenstva a stanovit pro něj co nejvýhodnější podmínky.

54. K § 27 odst. 1 věta druhá (dodatečně napadené ustanovení) ministerstvo pouze podotýká, že otázky ručení majetkem v rámci honebního společenstva nejsou předmětem rozhodovací či dozorové činnosti orgánů státní správy myslivosti.

55. K § 31 odst. 1 a odst. 2 Ministerstvo zaujímá stanovisko stejné, jako k § 17 odst. 6.

56. K § 31 odst. 6 písm. a) Ministerstvo upozorňuje, že argumentace v návrhu nevychází z platné právní úpravy. V tomto ustanovení není taxativní výčet všech důvodů zániku honitby, ale pouze jeden z nich. Pouhé (navrhované) vypuštění slov „na žádost jejich držitelů“ by dle předpokladu ministerstvo mohlo vést k nebývalému nárůstu počtu správních řízení (event. i soudních sporů) na základě návr hů podávaných i subjekty, které nejsou ani vlastníky pozemků v takto dotčených honitbách ani držiteli daných honiteb.

57. K § 55 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Ministerstvo shrnuje, že současná právní úprava vychází ze specifik škod, které zvěř působí na zemědělských a lesních porostech. Upozorňuje, že u zemědělských plodin je poškození po uplynutí 20 dnů již obtížně zjistitelné, u lesních porostů, zejména v horských oblastech, pak je zjištění škod způsobených zvěří s ohledem na vysokou sněhovou pokrývku mnohdy reálné za delší časový úsek. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že lhůtu jednoho roku lze považovat za maximální, po uplynutí delšího časového intervalu by již zřejmě nebylo lze rozpoznat, kdy ke konkrétní škodě došlo a v jakém rozsahu a kdo (vzhledem k možné změně uživatele honitby) za ni nese odpovědnost.

58. K § 69 odst. 1 Ministerstvo upozorňuje, že lhůty stanovené v tomto přechodném ustanovení již prošly, proto považuje návrh na jeho zrušení za bezpředmětný. V opačném případě by se bylo třeba vyrovnat s již zahájenými správními řízeními a zvážit možnou diskriminaci ve vztahu k případům, které byly již pravomocně rozhodnuty.

V.

59. Ústavní soud v souladu s ust. § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ověřil, že zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, jehož některá ustanovení jsou napadena pro protiústavnost, byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

VI.

Podstata a povaha práva myslivosti

60. Ústavní soud úvodem konstatuje, že při zákonné normotvorbě v České republice platí zásada svrchovaného zákonodárce. Z tohoto pohledu Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost, ideovou vyváženost, politický náboj či věcnou vhodnost přijaté zákonné úpravy, nýbrž pouze – jak odpovídá ústavnímu vymezení kompetencí Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy České republiky – soulad s ústavními garancemi.

61. V souvislosti s projednávanou věcí se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou podstaty mysliveckého práva a následně jejím zhodnocením z pohledu ústavních garancí, jichž se navrhovatelé dovolávají.

62. Historicky bylo právo myslivosti v našich kulturně-geografických podmínkách chápáno jako součást vrchního pozemkového vlastnictví. V novověku, kdy již tato koncepce nebyla s ohledem na společenskou emancipaci širokých vrstev akceptovatelná, došlo i v podmínkách habsburské monarchie ke změně podmínek tím, že zákon o myslivosti z roku 1849 zrušil právo myslivosti na cizích pozemcích. Právo myslivosti tak bylo nově chápáno jako součást ius fruendi, oddělené od ostatních složek vlastnického práva. Byť bylo a je pozemkové vlastnictví indikátorem subjektu oprávněného právo myslivosti vykonávat, nevyjadřovaly dosavadní právní úpravy (zákony o myslivosti z roku 1947 a 1962) vztah práva myslivosti k pozemkovému vlastnictví zcela jasně a především v praxi a právním vědomí adresátů práva nebylo právo myslivosti chápáno jako zvláštní právo svou existencí nezávislé na vlastnickém právu k pozemku. Právě o zdůraznění této skutečnosti se pokouší právní úprava zákonem o myslivosti, jehož napadaná ustanovení jsou předmětem tohoto řízení (k tomu viz i důvodovou zprávu k § 16 zákona o myslivosti, sněmovní tisk č. 788/0).

63. Právo myslivosti se odvíjí přímo od vlastnického práva ke zvěři, resp. ke zvěři neulovené. Zvěř, která je chápána napříč právními úpravami různě, je zpravidla označována jako res nullius, tedy věc nepatřící nikomu. Tento přístup je podmíněn skutečností, že zvěř se pohybuje volně bez ohledu na hranice pozemků a nelze ztotožnit vlastnické právo k pozemku, na němž se zvěř pohybuje, s vlastnickým právem zvěře. Zvěř tedy nepředstavuje plod pozemku, ale samostatný předmět vlastnického práva. Stát, suverén na svém území, je právě z tohoto důvodu oprávněn regulovat práva ke zvěři.

64. Předmětem práva myslivosti je tedy zvěř, která v abstraktní rovině představuje především přírodní bohatství, které si stát vytkl za cíl chránit. Závažnost a zásadnost této ochrany je dána především skutečností, že ochrana přírodních hodnot se stala předmětem regulace přímo v Ústavě České republiky, podle jejíhož čl. 7 stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

65. Současná právní úprava, jak je provedena zákonem o myslivosti, rozlišuje dvě kategorie – myslivost a právo myslivosti. Zákon o myslivosti definuje myslivost [§ 2 písm. a)] jako soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Právem myslivosti rozumí zákon o myslivosti [§ 2 písm. h)] souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.

66. Z uvedených definic plyne, že podstata myslivosti v české právní úpravě směřuje v prvé řadě k naplnění zmíněného ústavního cíle, tedy k ochraně zvěře s tím, že k tomuto cíli základnímu přibývá ještě další cíl v podobě ochrany myslivosti jako národního kulturního dědictví.

67. Stát stanovuje celou řadu podmínek, resp. omezení, za kterých lze právo myslivosti vykonávat. Prvním, nejobecnějším omezením je, že právo myslivosti lze vykonávat jen v honitbě a mohou je vykonávat pouze subjekty, které splňují zákonem stanovené podmínky – nemůže je tedy vykonávat kdokoliv a kdekoliv.

68. Podstatnější pro posouzení povahy práva myslivosti z hlediska souladu s ústavními garancemi jsou však jiné atributy, jež byly právu myslivosti zákonem propůjčeny. Myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání, ale jako vztah k volně žijící zvěři, jež tvoří součást ekosystému. Právo myslivosti tak nelze rozdělovat na „komerční“ a „nekomerční“ část, jednak proto, že zákon stanoví všechny složky jako integrální součást myslivosti, ale zejména proto, že jde o dvě strany téže mince; jednou je ochrana zvěře a péče o ni a druhou významně omezované právo lovu, jehož prvotním cílem je především regulace stavu zvěře. Zákon o myslivosti implikuje mechanismus, podle nějž by výnosy z myslivosti měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem. Rovněž pro tento důvod nelze rozdělovat skupiny činností realizovaných v rámci práva myslivosti na ty, jež slouží veřejnému zájmu a jež mu neslouží.

69. K dosažení svého účelu zákon o myslivosti stanoví celou řadu povinností, v prvé řadě ty, jež se týkají mysliveckého plánování. Základní zásadou chovu lovné zvěře je zachování rovnováhy výskytu všech druhů zvěře v mezích mezi tzv. stavem minimálním a stavem normovaným (tedy stavem, který odpovídá kvalitě životního prostředí a úživnosti honitby). Ne nepodstatnou okolností je rovněž nově zakotvená odpovědnost za jiný správní delikt, v jejímž rámci lze postihovat uložením pokuty nesplnění, či překročení plánu. Realizace myslivecké činnosti podléhá rovněž dozoru na úseku státní správy myslivosti, v rámci jehož výkonu může být uloženo opatření k nápravě zjištěných nedostatků. Výkon práva myslivosti na straně vlastníka představuje zatížení věcným břemenem chůze, jízdy a trpění myslivecké činnosti; stavba mysliveckých zařízení vyžaduje souhlas vlastníka pozemku.

70. Z uvedených premis dle názoru Ústavního soudu plyne, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody.

71. V této souvislosti považuje Ústavní soud za důležité zmínit se také o aplikovatelnosti závěrů, které učinil Evropský soud pro lidská práva ve shora zmíněném případu Chassagnou a další proti Francii. Podstatou posuzovaného případu je, že stěžovatelé byli – v rozporu se svým etickým přesvědčením – nuceni zahrnout své pozemky do honiteb, resp. byli nuceni k účasti ve Schválených obecních sdruženích lovu (Associations communales de chasse agréés – ACCA) a byli nuceni, ač sami nelovci, strpět lov na svých pozemcích. Předmětem stížnosti tak byla konstrukce tzv. Verdeillova zákona, podle něhož byla v různých francouzských departmentech založena povinnost účasti pozemkových vlastníků v ACCA za rozdílných podmínek a tento zákon neumožňoval efektivní (nárokový) prostředek, jak se na činnosti ACCA nepodílet, resp. vyloučit svůj pozemek jako pozemek nehonební. Právě v této souvislosti bylo zdůrazněno i francouzským zákonem o zemědělství zakotvené poslání myslivosti jako činnosti napomáhající rozvoji zvěře a hubení škodlivých zvířat, potlačování pytláctví, provádění myslivecké výchovy členů mysliveckých sdružení při respektování vlastnictví a úrody a, všeobecně, zajišťovat lepší technickou organizaci lovu, aby myslivcům byl umožněn lepší výkon jejich sportu. Z uvedeného vyplývá zřejmá odlišnost podstaty řízení ve věci Chassagnou ve srovnání s nyní posuzovaným případem. Zejména z posléze uvedené skutečnosti je zřejmé, že pojetí myslivosti v českém právu je kvalitativně odlišné, neboť podle české úpravy není zvěř prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem dosažení optimalizace chovu zvěře.

VII.

Obecné hodnocení z hlediska ústavní garance vlastnického prá va

72. Jádro argumentace navrhovatelů směřuje k základní námitce, že převážná část napadených ustanovení je v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, podle nichž:

(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

73. Listina sama neobsahuje definici obsahu vlastnického práva. Zásada vyjádřená v ustanovení druhé věty čl. 11 odst. 1 Listiny odkazuje na jednoduchý zákon, který stanoví konkrétní obsah vlastnického práva, jenž se dokonce v nuancích – daných specifiky jednotlivých právních řádů ve vymezení konkrétního obsahu tradiční vlastnické triády – často liší. Jednoduchý zákon má stanovit obsah vlastnického práva jako obecné právní kategorie a Listina představuje ústavní garanci zaručující jednotu obsahu této kategorie. Cílem takového ustanovení je, aby – bez ohledu na předmět a subjekt vlastnického práva – existovalo jediné vlastnické právo, nikoliv jeho různé druhy, jako tomu bylo v minulosti, kdy právní úprava znala vlastnictví socialistické, soukromé a osobní, nebo kdy byli vlastníci s ohledem na konkrétní typový předmět omezeni v takové míře, že jejich vlastnictví bylo pouze vlastnictvím právním, holým a jeho výkon byl svěřen socialistické organizaci.

74. Zákonným ustanovením, které stanoví zákonný obsah vlastnického práva, je § 123 občanského zákoníku, podle něhož: Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi.

75. Esenciální vlastností vlastnického práva je, jak z uvedeného vyplývá, omezení realizace vlastnického práva v mezích zákona. Ústavní pravidlo definující obsah vlastnického práva nestanoví obsah vlastnického práva samo, ale zprostředkovává jej právě odkazem na § 123 občanského zákoníku a ve spojení s ním se lze dobrat konkrétního obsahu vlastnického práva jako kategorie chráněné ústavním pořádkem. Součástí zákonného obsahu vlastnického práva k pozemkům je v obecné rovině i to, že na nich lze vykonávat za zákonem stanovených podmínek také právo myslivosti, přičemž jeho výkon lze za určitých podmínek (prohlášením pozemku za nehonební) vyloučit.

76. Ve světle uvedených argumentů je nutno posuzovat i ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, které neznamená jakoukoliv nepřípustnost jakéhokoliv omezení vlastnického práva, popřípadě bez náhrady. Vyvlastněním či omezením vlastnického práva je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek.

77. Tento přístup ostatně potvrzuje i rozsah garancí zakotvených čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Ustanovení druhé věty prvního odstavce citovaného ustanovení hovoří totiž o zbavení vlastnického práva (No one shall be deprived…, Niemandem darf … entzogen werden …, Nul ne peut etre prive …), což dosvědčuje závěr o tom, že omezení vlastnického práva musí být zásadní, tedy „zbavující vlastnictví“, aby bylo s to založit rozpor s garancemi poskytovanými Dodatkovým protokolem k Úmluvě.

78. Podstatné v souvislosti posuzovaného případu jsou i další ustanovení, a to jednak citované ustanovení druhého odstavce čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a také čl. 11 odst. 3 Listiny:

Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

79. Se zmíněnými ústavněprávními mezemi realizace výkonu vlastnického práva se však navrhovatelé žádným významnějším způsobem nevypořádali. Zmíněné ustanovení Listiny je ve srovnání s jinými ustanoveními netypické tím, že nestanoví subjektivní ústavně garantovaná práva, nýbrž povinnosti. V prvé řadě vyslovuje zásadu, že vlastnictví zavazuje. Tato zásada vyjadřuje fakt, že – ač je nutno vlastnické právo považovat za právo absolutní, jež umožňuje ochranu vlastníka proti všem – oprávnění vlastníka mají své limity, jež mohou narážet na oprávněné zájmy druhých a společnosti jako celku. Absolutnost vlastnictví jako právního vztahu tak není zcela neomezená a není „